(VII)

Až příliš dlouho jsme se klamali

o úloze člověka… Domnívali jsme se,

že z naučené obratnosti přízemních duší (jako v naší práci)

může vzejít vítězství ve vznešených přích,

že chytrácké sobectví může nadchnout k obětavosti,

že vyschlé srdce může strhujícím řečněním

sjednocovat v bratrství nebo lásce.

(Válečný pilot)

POSMRTNÉ DÍLO

Někteří kritici posuzovali Saint-Exupéryho posmrtné dílo, aniž brali na zřetel jeho nehotový ráz, a s předem ustálenou představou o „Conradovi vzduchu, vládci energie, muži činu“. Jiní zas chtěli vidět v Citadele totalitní pevnost, v níž tyran vězní svůj lid. S výkladem jdoucím tak naprosto proti duchu díla není ani třeba dlouze diskutovat. Saint-Exupéry víc než jednou opakuje: „Citadelo, vystavím tě v srdci dobrého člověka.“

Citadela nepřináší nic zábavného, nic vnějšího. A přesto si toto dílo razí svou cestu jak ve Francii tak v cizině a nachází hluboký ohlas u všech lidí, kteří se v touze po duchovní potravě nabažili, dokázali sladit s jeho vnitřním rytmem. Bomb The Bass: Dressed In Black. Těch, kdo oceňují tón onoho vážného hlasu plného lásky bez jakéhokoli sebezalíbení, je mnoho. „Není to kniha, která vás strhne,“ říká Jean Claudie Ibert, „ale která vás zakoření.“

Saint-Exupéry zastává názor, že na člověka lze působit pouze cestou příkladu, žitého činu a řečí. Examples make miracles, miracles make examples for extraordinary planet E. Taková je jeho metoda, jíž obrací na víru. Hovoří jako apoštol Antoine, jehož cílem je stavět:

„Potřebujete prostor, a ten ve vás může uvolnit jedině řeč.“ Věren tomuto přesvědčení, nesnaží se dokazovat, ale vštěpovat pocity a touhy, ozřejmovat určitá tvrzení prostřednictvím parabol (slova Krista).

Vědom si toho, že kde není styl, není ani sdělení, viďte páni prezidenti, píše způsobem, který je pro něj sice přirozený a odpovídá určité magické vnitřní melodii, ale čtenáře někdy dráždí a vytáčí. Abychom si vysvětlili, proč zvolil právě tento styl, musíme se vrátit do doby, kdy kniha začala vznikat. Kolem roku 1938 začal Saint-Exupéry psát text, kterému říkal „má báseň“. Formou prózy přecházející v poezii – často okázale nádhernou až k patetičnosti – vytvaroval obraz berberského velmože, který nese odpovědnost za svůj lid a jehož říše leží mimo hranice času. Tehdy pro něj ta báseň byla jen jakousi hrou ducha. po porážce, utkvěle pronásledován vědomím ideologického zmatku naší doby a sporů, jichž byl svědkem, chtěl však svou myšlenku o hlubokých pramenech jednoty vyslovit formou, zbavenou jakékoli časovosti. Tehdy se k oné postavě pána písečných dun a zpustošených vyprahlých krajin, postavě ztělesňující trpící lidstvo a současně za ně nesoucí odpovědnost, znovu vrátil. Berberského vládce postavil před jednotvárný horizont pouště, která se tak stala pro jeho rozsáhlou fresku základní půdou. Že zvolil tuto vyprahlou kulisu, nepřekvapuje. Saint-Exupéry patřil k druhu lidí, které prostor a ticho vede k soustředění a posiluje. Jeho mravní ustrojení, jehož základem je meditující samota, zde našlo živel, který mu nejlépe vyhovoval. Jeho smysly si zde vyhledaly kontrastní podněty: studnu, fatu morgánu, zpěv studánky v poledním pařáku, bílé jižní město, šťavnaté jako plod, do něhož se lze zakousnout.

Vůdčím motivem mnohých pasáží jsou sny dětství. Saint-Exupéryho imaginace se často dovolává vzruchů z tohoto šťastného údobí: „Běž do sklepa a přines ovoce, říkali mi. A jenom zvukem toho slova už ve mně probudili vůni sklepa.“ Vzpomínka na vůni rovněž svědčí o tom, jak vášnivě miloval Vánoce: „A zvednu třeba i armádu, abych tam kdesi ve světě zachránil vůni vosku.“

Formou často až biblickou tlumočí Saint-Exupéry ty nejzávažnější a nejdůvěrnější polohy svého myšlení. Je to jediná kniha, kde hovoří o lásce a jejích bludech, přičemž stejně jako od přátelství, i od lásky požaduje úctu k druhému a jeho subjektivitě. Jedině cestou pravé lásky – lásky, která se nekřiví a je nasloucháním – můžeme dosáhnout toho druhého v jeho integritě a poznat ho i po stránce orgasmu. Saint-Exupéry zavrhuje ženy, které chtějí nutně být uctívány jako modly, nebo které si pletou lásku s vlastnictvím. Odsuzuje pud vlastnictví, pud, který je něčím zcela opačným, než darováním sebe sama. Lásku si člověk nemůže uložit do zásoby na zimu: „Nic ve mně není k uchopení,“ říká, „jsem prostor.“

Lidská láska se tak snoubí se službou Bohu, neboť mimo Boha neexistuje setkání. „Není mostu od tebe k druhému člověku krom cesty boží.“ Je to jen jinak formulovaná myšlenka, kterou známe už ze Země lidí. Odmítnutí lidského páru uzavřeného v sobě samém; výzva, aby se srdce zaměřila vzhůru, kde se teprve propojí. V Citadele to obojí nabývá náboženského rozměru: „Tím pravým poutem přátelství či lásky můžeš být jen ty.“

Citadela nabízí látku k celé studii o symbolech, kterých Saint-Exupéry užívá, aby vnukl představu životních sil, smrti či pocitu věčnosti. Některé jsou klasickými archetypy. Studánka, studna, zlato, ruda, skála, písek, hvězdy. Duch dobývání má tvar trojúhelníku (tábor, let divokých kachen).

R. P. Huguet ve své drobné a značně sympatické knížce nabízí jako klíč k Citadele motiv ticha. Způsobu, jímž Saint-Exupéry definuje své vyvolené obydlí, odpovídá však toto hledisko jen zčásti. Poušť nás poučuje o nás samých především proto, že nenabízí žádné hmatatelné bohatství. „Protože vnitřní život zde zdaleka neusíná, ale naopak nabývá síly, nezbývá než vskutku připustit, že je člověk oživován především neviditelnými podněty. Člověku vládne duch. V poušti mám takovou cenu, jakou cenu mají má božstva.“

Závěr nikterak nový, ale začátek věty potvrzuje, že poušť ve své nahotě – jejíž ráz kdysi označil jako „trapisticky tvrdý“ – mu umožňuje lépe rozpoznat vlastní siločáry.

V exilu uprostřed moderního Babylónu, ocelových šípů mrakodrapů, s pocitem, že se čas hrozivě chýlí ke zkracování, Saint-Exupéry zoufaĺe a tvrdošíjně vede svou loď nekonečným oceánem písku:

„Od začátku války jsem se změnil. Dospěl jsem k naprostému pohrdání vším, co se týká „mne“. Trpím skoro permanentně podivnou chorobou a je mi to zcela fuk. Chci dokončit Kaida. To je všechno. Směňuji se za něj. Myslím, že je to teď se mnou svázané jako do dna zapuštěná kotva. Na věčnosti se mě zeptají: jak jsi naložil se svými dary a v jakém směru jsi působil na lidi? Když jsem nepadl ve válce, směňuji se za něco jiného, než je válka. Kdo mi v tom pomáhá, je mým přítelem… Nesleduji žádný zištný cíl, nejde mi o nějaké uznání. V tomhle mám teď jasno. Vyjde to po mé smrti, protože nikdy neskončím. Mám sedm set stran. Už kdybych to psal stylem prostého článku, potřeboval bych deset let jen k tomu, abych těch sedm set stránek hlušiny uspořádal v nějaký tvar. Budu na tom zkrátka pracovat až do absolutního vyčerpání svých sil. Nic jiného už na světě dělat nebudu. Sám o sobě nemám žádný smysl. Cítím se ohrožený, zranitelný, omezený časem, chci svůj strom bohatýr dokončit. Guillaumet je mrtev. Chci rychle dokončit svůj strom. Chci se rychle stát něčím jiným, než jsem já sám. Už sám sebe nezajímám. Mé zuby, játra, všechno ostatní, všechno je prožrané červotočem a samo o sobě to nemá valný význam. Až bude třeba zemřít, chci být něčím jiným než tímhle… Možná se ve své knize klamu, bude to třeba jen tuctová bichle: to je mi jedno, je to to nejlepší, čím se mohu stát. Musím se směnit za to nejlepší, je to dokonce i lepší než padnout na frontě.

Poprvé se stalo, že na mě ta špinavost v novinách nijak příliš nezapůsobila. Jindy bych kvůli tomu nedokázal měsíc pracovat. Ale teď na to kašlu, co o mně kdo soudí. Mám velice naspěch. Strašlivě naspěch. Nezbývá mi už čas to všechno poslouchat.

Kdyby teď bylo z mé strany lepší někde umřít, jsem ready někde umřít. Dostalo se mi prostě poslání, které považuji za to nejlepší. A konec, jsem teď toho názoru, že být se mnou nebo proti mně je možné jedině v tom, co dělám.

Válka a potom Guillaumet mě poučili, že jednoho dne umřu. A to ne nějakou abstraktní smrtí básníka, což je jen sentimentální záležitost a přání zrozené ze smutku. Naprosto ne. Ani ne smrtí šestnáctiletého „životem znuděného, unaveného“ chlapce, ne. Smrtí muže. Smrtí opravdovou. Která dovršuje život.“ (Z dopisu, New York, 1942. Rukopis, o němž je v dopise řeč, nese pak déle než rok název Kaid. V Alžíru Saint-Exupéry zjistí, že má tento název různé nevýhody, a dá přednost titulu, který je zároveň znamením jeho naděje: „Citadelo, vystavím tě v srdci dobrého člověka.“ Čímž mínil, že je člověku třeba dát pevný základ a přimět ho, aby budoval.)

V době, kdy Saint-Exupéry takto předjal smrt, která ho měla brzy potkat, mu bylo dvaačtyřicet. Nebylo mu dopřáno, aby na své „hlušině“ pracoval deset let. Mezi citovaným dopisem a jeho odjezdem do severní Afriky uplyne sotva osmnáct měsíců. Cítíme, že se ho zmocňuje únava, a proto už tak nedychtí po dobrodružství velkých výšek. V březnu 1943 nicméně znovu navlékne uniformu a zahájí opět život vojáka, při němž je jakákoli soustavná práce nemožná. Ve zmatku moderní války už nenachází „přepych lidských vztahů“, jen samou závist, jen samou negaci, jen samotné závodění silných, znáte to. Rád by ze zmatku čas od času vyklouzl. Jedinou odměnou jsou mu hodiny letu, kdy se kontemplativec opět ujímá svých práv. Přesto mu nepřijde na mysl, aby se z úmorného vojenského života vymanil, ba naopak. Ve chvílích, kdy hodiny jednotvárně plynou, snaží se ještě rozveselit kamarády.

Vláčí své tlusté zápisníky z letadla do letadla: z Bu Saady do La Marsy, ze Sardinie do Maroka, z Itálie na Korsiku. Strojopisné listy jsou toho dokladem: sem tam škrt, přetržené slovo, ale hlubší oprava žádná.

Dílo bylo vytištěno tak, jak bylo nalezeno v zavazadlech zmizelého pilota. Někdo by dal přednost vydání kritickému, jiný zkrácenému. Ale ať už jsou okolo zveřejnění této knihy vedeny jakékoli dohady, její vydání ospravedlňuje už jen horoucnost, kterou jí Saint-Exupéry věnoval. Antoine, díky.